MPEG kompresor

Možná budete muset komprimovat video MPEG z mnoha různých důvodů - pro úsporu místa v paměti zařízení nebo pro přenos souboru přes internet. V každém případě potřebujete dobrý kompresor, který bude dělat svou práci na nejvyšší úrovni. Moderní algoritmy komprese videa se liší od algoritmů komprese obrazu, které znáte. Extra dimenze a čas znamenají, že se na video soubor aplikují různé matematické a logické metody, aby se zmenšila velikost při zachování kvality videa. Algoritmy komprese videa hledají prostorovou a časovou redundanci. Minimálním počtem kódování nadbytečných dat lze zmenšit velikost souboru. Představte si například jednu minutu, když tvář postavy pomalu mění výraz obličeje. Nemá smysl kódovat obrázek na pozadí pro každý snímek: místo toho jej můžete zakódovat jednou a poté na něj odkazovat, dokud nevíte, že se video mění. Toto interpředpovědní kódování je zodpovědné za artefakty, které narušují kompresi digitálního videa: části starého obrazu se pohybují se špatnou akcí, protože něco v kódování se stalo nepoužitelným.

V lednu 1988 byla vytvořena odborná pracovní skupina pro kódování pohyblivých obrazů v rámci společného technického výboru pro informační technologie JTC1 Mezinárodní organizace pro normalizaci ISO a Mezinárodní elektrotechnické komise IEC, která byla pověřena vývojem norem pro obraz a zvuk kódování s cílem eliminovat nadbytečnost. Standardy komprese MPEG byly vyvinuty Moving Picture Experts Group. Tato technologie definuje standardy komprese zvukových i obrazových informací a usnadňuje přenos ve vysílání. Existuje mnoho verzí formátu - MPEG-1, MPEG-2, MPEG-3, MPEG-4 atd. MPEG-1 je ztrátový kompresní standard pro video a zvuk. Je navržen pro kompresi VHS. Formát MPEG-2 zná snad každý. Právě tento formát je základem disků DVD-Video. Formát MPEG-2 je také základem pro standardy digitální televize. Standard MPEG3 byl původně vyvinut pro použití v systémech HDTV (High Definition Television) s přenosovou rychlostí 20–40 Mb / s. Nový standard MPEG4, který se objevil na samém konci roku 1999, nabízí širší pohled na mediální realitu. Norma definuje zásady pro práci s obsahem (digitální reprezentace mediálních dat) pro tři oblasti: samotné interaktivní multimédia (včetně produktů distribuovaných na optických discích a přes internet), grafické aplikace (syntetický obsah) a digitální televize (DTV).